Hlavním účelem osvětlení (i toho neveřejného) bylo již od pradávna zajištění bezpečnosti a osvětlení stinných zákoutí. Od prvních hořících ohňů, které našim předkům poskytovaly teplo a ochranu před dravou zvěří, bylo světlo potřeba všude tam, kde se shromažďovali lidé nebo potřebovali vidět na cestu. Takové osvětlení měla již některá starověká města, od nichž tuto známku civilizačního pokroku převzala i města středověká.
O starověkém „veřejném osvětlení“ se dochovala jen hrstka střípků. Zřejmě se již nedozvíme, jak bylo ve starověku v různých lidských společenstvech či civilizacích osvětlení provozováno, ale jeho zdroj lze v zásadě odvodit od toho, jaké mělo lidstvo podmínky. V oblastech, kde byl nedostatek dřeva, lidé nejspíš svítili různými druhy olejů či živočišným tukem a v zalesněných oblastech pálili dřevo. Když si povšimli, že dřevo plné pryskyřice hoří lépe a vydává lepší světlo, vybírali si takové dřevo výhradně ke svícení. Tak pravděpodobně vznikl první zdroj světla vytvořený člověkem - louč, pochodeň.
Hořící pochodně na osvětlování ulic svých měst používali již Syřané v 5. století před Kristem. Vedle hořících pochodní osvětlení zajišťovaly ohně pravidelně rozžíhané v železných klecích a na pánvích či olejové lampy.
Například ze staré Číny se dochovala zmínka o osvětlení Pekingu, kde byl již 500 let před Kristem plyn z vulkánu sopky rozveden bambusovými trubkami, aby posloužil jako zdroj světla v domácnostech.
Další zajímavou ukázkou antického veřejného osvětlení je zmínka z Pompejí, kde bylo dle archeologických nálezů umístěno 510 lamp, osvětlujících zhruba 700 metrů dlouhou hlavní ulici, což při jejich rozmístění po 2,8 metrů poskytovalo přijatelné osvětlení i z dnešního pohledu. Nicméně Pompeje byly ve své době letním sídlem bohatých Římanů a v samotném hlavním městě Římské říše byla situace poněkud odlišná – jeho ulice byly osvětleny pramálo a byly nebezpečné.
Jedním z prvních mezníků systematického veřejného osvětlení v Evropě bylo 736 kotlů s hořící pryskyřicí, které nechal v roce 1558 po Paříži rozmístit král Jindřich II. a vyřešil tak problém s osvícením nočního města. Možná se právě tímto počinem nechal inspirovat císař Rudolf II., protože se k osvětlení veřejných prostranství objevilo na začátku 17. století na nárožích pražských budov osvětlení loučemi v železných koších.
A Ferdinand II. vydal v roce 1623 nařízení, podle něhož měli měšťané v Praze připraveny smolné věnce, které se zapalovaly v případě ohrožení či živelné pohromy.
V 17. století se pak v západoevropských městech objevily stabilně rozmístěné lampy s hořícím olejem; nejprve roku 1667 v Paříži, další rok v Londýně a v Berlíně roku 1680. Pražská Královská cesta byla osvícena 121 olejovými lucernami v roce 1723.
Největším technologickým pokrokem v osvětlování veřejných prostranství se však stalo plynové osvětlení. To v roce 1813 osvětlilo Westminsterský most v Londýně, po té se světlo na svítiplyn šířilo po celé Evropě a v roce 1847 dorazilo do Prahy.